Pavol Jablonický - každý malý kluk, který se začne v patnácti letech zajímat o kulturistiku, narazí nejprve na jméno Arnolda, Franka a jiných, ale také na jméno Pavol Jablonický. Legenda české a slovenské kulturistiky působí na profesionální scéně již více než dvacet let, dokázal třikrát vyhrát profesionální soutěž, dvakrát získal zlato z mistrovství světa a zúčastnil se několika Olympií. Pavola Jablonického jsme navštívili v jeho domácí posilovně v Olomouci, kde jsme mu položili několik otázek.
Pavol Jablonický - rozhovor
Hned ze začátku mi dovolte, abych řekl, že je mi ctí s Vámi dělat rozhovor. Začněme z kraje kariéry, jak vzpomínáte na svoje začátky?
Při mých začátcích to byla jiná doba, ale koho to už bude zajímat? To ani nechci nikomu vyprávět, protože to byla doba, která byla strašně špatná.
Myslíte tím, že zde byl komunismus?
Ano, to už si ani nedokážete představit. Když jsem šel na svoje první mistrovství světa, tak jsme měli 14 dní soustředění a já musel dojít ke kontrarozvědce. Modlil jsem se, aby mě vůbec pustili ven. Není to jak dnes, že si člověk vyjede a nikdo mu to nemůže zakázat. Hrozně záleželo na tom člověkovi. Kdyby mě nepustili, tak bych nikam nejel.
Myslím, že je ale zase zajímavé vidět, že dřív to nebylo vůbec jednoduché. Vy jste normálně pracoval?
Ano, tehdy neexistovala nějaká profesionální kulturistika. Pracoval jsem normálně u armády v technickém oddělení na letadlech. Nikoho nezajímalo, že jsem kulturista, a že trénuji. Když jsem chtěl trénovat dvoufázově, vstával jsem o půl páté ráno. Jinak se to dělat nedalo. Člověk musel takto 3 měsíce vydržet trénovat. Ale stále se to v tomto tempu držet nedalo, to by bylo ke zbláznění.
Takže jste tedy v té době trénoval dvoufázově, nebo jaký jste měl přípravě na první MS trénink?
No takhle, ročenka vycházela jednou ročně a nebyly informace, internet jak dneska. Naštěstí jsem měl trenéra, který trénovat atletickou výpravu a chtěl, abych trénoval dvoufázově. Ptal jsem se ho, jak to mám dělat a on mi řekl, ať vstávám o půl páté ráno. Toto už si dokáže málo kdo představit, každý den tedy dva tréninky a náročná práce.
Trénuji teď kluka, který chce jít na soutěž juniorů a potřebuje shodit. Nedávno za mnou přišel a říkal mi, že začne dělat sacharidové vlny. Já mu na to říkám, jaký vlny? Prostě musíš shodit ty špeky. Náš trenér nám taky řekl, že musíme shodit, aby bylo něco vidět a pak pomalinku nabírat. Nejde být pořád tučný a nabírat.
Jak celá dieta probíhala ve Vašich začátcích? Protože jak říkáte, dnes jsou sacharidové vlny, nebo cyklování klasickou součástí předsoutěžní diety.
No jasně, dnes se to tak drží, ale my jsme tehdy drželi opravdovou dietu. Na soustředění jsme neměli žádné cukry. Jedli jsme jen filé, špenát a vydrželi jsme to po celou dobu přípravy. V té době se prostě takto dieta držela, téměř bez sacharidů a jen na rybím filé.
To je poměrně odlišný přístup od dnešního pojetí diety a různých jejich variant v předsoutěžní období.
Tak samozřejmě, ale všichni měli motivaci, chtěli být nejlepší. Hecovali jsme se, nikdo za to nic nechtěl, nikdo nemyslel na nějakou slávu. Nedávno mi říkal známý co má posilovnu v Pardubicích, že za ním přišel kluk. Říkal mu, že byl na mistrovství světa, že bude u něho cvičit, ale chce, aby mu udělal podmínky. A on mi říká: "Pavle, já ho vyhodil." Dneska z toho ti mladí kluci už blbnou. My jsme tehdy věděli, že z toho nic mít nebudeme. Nikdo nad tím nepřemýšlel, prostě jsme chtěli. I když jsem získal mistra sportu, tak jsem za to žádné peníze nedostal.
V tehdejší době byl mistr sportu uznávaným oceněním. Přinesl Vám alespoň nějakou výhodu?
Ne, nic mi to nepřineslo. Je to jako ve válce když dostaneš medaili, jsi hrdý, ale žádnou rentu nedostaneš.
Mistr sportu bylo ocenění, za první MS. Před druhým „světem“ v Austrálii jste stále pracoval?
Ano, pořád jsem pracoval. Ale kvůli druhému MS jsem musel odejít z armády. Prostě nastaly takové problémy, že když jsem vyhrál svět, tak mi spousty lidí ze západu psali dopisy a proto jsem byl pořád u kontrarozvědky. Když byla ta příležitost v 1988, tak jsem poslal žádost o uvolnění do civilu, ono se to obrátilo a byl jsem propuštěn pro styky se západem. Tehdy se kontrolovalo úplně všechno. Ale to už dneska nikdo nepochopí. Když si na to vzpomenu, tak si říkám, kde jsem to vůbec žil. Proč třeba Libor Minařík nemohl v 1987 vycestovat. Měl prostě problémy na vojně a někdo si usmyslel, že nikam nepůjde.
Evidentně to byla pro Vás těžká doba. Na druhé mistrovství světa jste jel na jistotu pro profesionální kartu?
Ne, vůbec ne. Víš, když jsem vyhrál v 1987 MS tak jsem měl možnost jít na Olympii, ale tady byla politika taková, že mi řekli, že v socialismu profesionální sport neexistuje a proto jsem musel jít ještě jednou. To nebylo, že bych jako „někdo“ vyhrál jednou a pak to jel vyhrát podruhé. Já jsem udělal jenom jednu věc a to, že jsem šel podruhé do kategorie nad 90kg (na prvním MS byl Pavol v kategorii do 90 kg). To jenom proto, že jsem si chtěl zachovat vítězství v kategorii do 90kg. Kdybych šel do 90kg a ten druhý rok prohrál, tak bych byl poražený mistr světa. Proto jsem šel nad 90kg. Kdybych prohrál zde, nebylo by to tak špatné. Ale neměl jsem na výběr, musel jsem tady to vše absolvovat.
V kategorii nad 90 kg, ale museli být mnohem těžší chlapi?
No samozřejmě. Chlapi tam měli přes 100 kg a já měl 92,5 kg. Byli i vyšší. Dělal jsem vše proto, abych se na podiu zviditelnil. Ale tehdy se nebe otevřelo a já jsem vyhrál. Tam nebyl nikdo, kdo by mě znal, kdo by mě prosazoval. Nikoho nezajímal někdo z východu. Ani po soutěži nebyly nějaké velké ovace. Já jsem si to užil, ale byl jsem tam sám a neměl jsem se s kým o to ani potěšit. Nebyly peníze, aby tam se mnou jel někdo blízký.
Tuším, že jste tam měl ale nějaký problém s barvou?
No s barvou... Tam byl problém, že jsem neměl sebou nikoho, kdo by mě natíral a staral se o mě. Spoléhal jsem na to, že se v šatnách někdo najde, kdo by mě natřel. Byl jsem zvyklý, že se natřu sám, ale záda mi musí někdo natřít. A dopadlo to tak, že se tam na mě všichni vykašlali. To víš, že jsem tam požádal ruského závodníka, aby mi natřel záda, ale přišel za ním trenér a odbyli mě. A co teď? Nedalo se nic dělat. To víš, že jsem z toho byl nešťastný. Nebylo to příjemné. Dneska o tom mluvím, že jsem to zvládl, ale tehdy to byla situace hodně špatná. I v šatně jsem se necítil úplně dobře. Všichni měli teplákové soupravy svých státu a já tam byl sám, se šusťákama co jsem dostal, v Austrálii kde bylo teplo. Takže nakonec jsem stejně nosil to, co jsem si dovezl.
Na závody jste jel sám, to nebyl nikdo srovnatelný s Vámi, kdo by taktéž jel reprezentovat?
Start ti musel posvětit svaz, republika, musel jsi dostat vízum. Tady ze svazu nebyl nikdo jiný, kdo by se připravoval. A hlavně nebyly peníze, aby jel někdo další. I mě měsíc před mistrovství světa řekli, že nikam nepojedu, že nejsou peníze. Já jsem stál v tělocvičně a říkal jim, jestli si dělají srandu. Nakonec jsem jel jen díky tomu, že jsem vyhrál Sandowa. Teprve pak mi řekli, že se našly peníze a pojedu. Tam soutěžil Minařík, Jastřebský a Holič, já byl z nich nejmladší.
Sandow byla pohárová soutěž?
To byla nejlepší pohárová soutěž, kde i když byl socialismus, tak dojeli Němci, Belgičané i Holanďané.
O tom jsem popravdě mnoho neslyšel.
No, to byla tehdy prostě bomba. Tomu se říkalo malé mistrovství Evropy. Byla to kvalitní soutěž. Bylo vybráno třeba jenom 15 lidí. Byla to prestižní soutěž, nominace na MS a všichni kluci tam byli dobří. Byly to opravdové talenty. Navíc tehdy byla taková doba, že když se jelo na MS, tak nikoho nepustili, pokud nebyl čistý. Tehdy neexistovalo, aby někdo neodjel bez testů. Tehdy byla reprezentace stoprocentní a bez šance dělat s dopingem nějaké manipulace. V Austráli se to kontrolovalo hodně přísně.
Tehdy se dělali kontroly před soutěží, než se šlo na prkna?
Ano, ten proces trval 24 hodin a kontrolovalo se den předem pří vážení.
Nechodili tedy na testy všichni...
Ne, tehdy to fungovalo tak, že byla komise složená z doktorů a bylo veřejné vážení. A pokud na tebe ukázali, tak si už nemohl nikam jít a šel si rovnou do testovací místnosti. Poté byl pohovor s doktorem, zapečetění a kontrola kde tě chlap kontroloval. O tom se samozřejmě těžko mluví, ale bylo to stoprocentní. Byla taková doba, že se Weider s kulturistikou chtěl dostat i na Olympiádu, tak se všechny státy snažily a nikdo si nedovolil mít pozitivní závodníky.
Ale v profesionální kulturistice se v té době již netestovalo, nebo ano?
Profesionální kulturistika je úplně něco jiného. O tom když se budete bavit s jakýmkoliv profesionálem, tak se nikdy nedozvíte přesně co za tím je. Je to opravdu jiný svět. To se musí zažít, musíte u toho být a to se ještě nedozvíte spousty věcí.
V dalším pokračování se již podíváme do profesionálního světa, jaké perličky nám Pavol prozradil?
